Kdysi dávno, když k pradávné Číně ještě shlíželi bohové, se zrodil Dračí král. Posel bohů, jehož úkolem bylo cestovat mezi nebeským královstvím a lidmi, aby mezi ně šířil vůli svých vládců. Byl tím jediným  skutečným znamením, které lidé měli o existenci bohů – a plnil svou roli s pečlivostí a hrdostí, které nebylo nikde rovno.

 

Jenomže s postupem času se bohové od správy země víc a víc odvraceli. Netrvalo dlouho a mnozí přestali věřit, že jsou skuteční – koneckonců, proč věřit v něco, co nevyslyší vaše žalostné modlitby, když to nejvíce potřebujete? To jediné, co po nich zůstalo, byl Dračí král, jemuž zamezili vstup zpět do Vyšší sféry, a nespočet opuštěných, prázdných chrámů. Netrvalo dlouho a lidem došlo, že zatímco bohové se k nim obrátili zády, Dračí král byl tím, kdo jim pomáhal a vycházel v ústrety jejich modlitbám i nadále, ve snaze spasit, co bylo bohy zatraceno.

​

Prázdné chrámy tak brzy našly nového využití, zasvěcené plamennému králi oblohy.

Jenomže povinnosti, které s sebou nesl, začínaly narůstat – a leč měl Dračí král moc i vliv, nebyl bohem, nebyl všemocný. V jeho hlavě se zrodil plán předat kus této velké povinnosti svým potomkům – a netrvalo dlouho, než si našel družku a té dal syny. Co ovšem neočekával, že těch synů bude hned devět – Bixi, Chiwen, Pulao, Bi'an, Taotie, Gonfu, Yazi, Suanni a Quiniu. Každý z nich byl silně napojen na studnici jeho moci. S každým potomkem síla Dračího krále slábla, dokud mu nezbylo poslední malé zrníčko.

​

Mnozí by nepřemýšleli dlouho a snažili by se zoufale zachránit si alespoň o trochu více sil. Dračí král však byl jiný – chtěl pro své potomky jen to nejlepší, především bezpečné místo k životu, které bude moci být jeho odkazem.

​

Jedné noci se rozloučil se svou družkou i potomky a poté zmizel do temnoty. Zbývající zrnko moci, které ho drželo při životě, využil na vytvoření nové sféry - a tak vznikla Tiānmó, Sféra nebeských démonů. Nacházela se mezi sférou božskou a lidskou, aby bylo jeho potomkům umožněno pokračovat v jeho práci a shlížet na smrtelníky, být jim ku pomoci. Jeho družka tam všech devět synů zavedla, než zmizela stejně, jako předtím její choť.

​

Devět synů Dračího krále ze sféry stvořilo své útočiště – k nebesům zde vzrostlo devět velkolepých chrámů, reprezentujících Cestu draka svého patrona. Všichni dospěli do obrazu, který Dračí král chtěl – stali se patrony smrtelníků, skláněli své zraky k modlitbám a zapřísáhli se nikdy lidstvo nezatratit – na rozdíl od bohů dávno před nimi. Cesty do pozemské sféry jim nebyly cizí a postupem let nejenom pomáhali lidem, ale také mezi nimi zanechávali své potomky.

​

Celé věky fungovaly věci takto. Dračí krev se mezi lidmi šířila, nikdy zcela zatracena, a slibovala jednu věc – pokud se dračí potomek, bez ohledu na vzdálenost od svého předka, zaslouží statečnou smrtí, bude po smrti odměněn možností vstoupit do Sféry nebeských démonů a pokračovat v tom, co započalo Devět draků.

​

Takový byl cíl. Lidé neměli znovu pocítit strach – ne pod dohledem Devíti draků. Avšak všichni víme, že osud je zrádný – a ne vždy vše jde tak, jak má…