MINULOST

​

Dovolená v Itálii, rok 2016
"Myune, usměj se!" Eun-Sun jemně štípne svého jedenáctiletého syna do tváří, což má za následek hned řetězec reakcí - první, Myun se smíchem odstrčí matčinu ruku z obličeje a protáhlým mamí, vždyť mi není pět, druhá, cvakne foťák a nakonec třetí, otec je oba dva políbí do vlasů se širokým úsměvem na rtech. Tento moment je nejen vyryt do jejich srdcí jako vzpomínka, ale také na fotce, která vyjede z foťáku o moment později.

Když si ji prohlédneme detailněji, můžeme vidět poměrně úzkou uličku v Itálii, v jejímž středu se nachází tři lidé. Na levém kraji krásná, dlouhovlasá žena v bílých šatech, zrovna odtahující ruku od líce Myuna, který se vedle ní směje od ucha k uchu a otce, objímající je oba lehce kolem ramen.

"To neplatí! Já se chtěl tvářit jako dospělák!" Ohradí se klučina sahající jim sotva po pas s nafouklými tvářemi.

"A jak se tváří dospěláci?" Zazní otázka z otcovy strany pobaveně, načež se Myun zamračí a poukáže prstem na svou tvář.
"Přece takhle." V ten samý moment, co větu dořekne, se ozve další cvak.

 

***

​

Nemocnice v Seoulu, rok 2018
"Omlouvám se, ale v tuto chvíli Vás nemůžeme pustit domů, paní Eun-Sun. Váš stav je opravdu velmi vážný a musíme pokračovat v léčbě." Vysvětluje doktor již potřetí a Eun-Sun již potřetí nespokojeně pokroutí hlavou.

"Upřímně, pane doktore, sám jste říkal, že šance, aby mi léčba pomohla, je prakticky nulová, takže Vás žádám…prosím, nechte mě můj zbývající čas strávit doma s mou rodinou – ať je to jakkoli dlouho." Po očku sleduje mužův nesouhlasný výraz a poté pohledem sklouzne i ke svému synovi, sedící u ní na posteli s vystrašeným výrazem ve tváři, jenž se snaží mermomocí zamaskovat. Její malý hrdina.

Eun-Sun mu pevně stiskne ruku a jakmile k ní Myun zvedne oči, další slova doktora jsou pro ni pouhým šumem v pozadí. Stačí ten krátký pohled a je jí jasné, že takhle dál pokračovat nemůže. Cítí se vyčerpaná, a drží se chabým stéblem toho, aby vydržela o něco déle. Jenže takhle to pro ně pro všechny bude ještě těžší, sledovat ji pomalu chřadnout a uvadat. Ona již před sebou budoucnost nemá, ale Myun ano.

"Se vší úctou to řeknu takhle. Buď mě pustíte domů a nebo se tam dostanu sama, klidně po čtyřech." Znovu s ním spojí pohled, ve kterém se zračí rozhodnutí, čemuž lze jen těžko oponovat. Nakonec se domů plazit nemusí.

 

***

 

Byt v Seoulu, rok 2019
"Tati? Pomůžeš mi prosím s tímhle úkolem?" Zeptá se Myun svého otce opatrně, jakmile vyleze z pokoje a dojde dolů do obýváku, přičemž mu zrak padne na postaršího muže s neupravenými vlasy a strništěm, sedící u televize s nějakou lahví v ruce...Až pozdě mu dojde, že je to alkohol a právě udělal fatální chybu.

"Nechápu čemu nerozumíš na 'drž hubu a zalez do pokoje'?!" Řekne otec prudce a stejně prudce se pokusí vstát z gauče, jenomže sklouzne zpět s tichými nadávkami, těch lahví už nejspíš pár vypil. Myun tohle bere jako šanci ve svůj prospěch, kdy se s bušícím srdcem otočí a bere schody rovnou po dvou nahoru, aby se dostal zpět do svého pokoje. Bohužel, i když má Seok v krvi pořádnou hladinu, pořád je větší a rychlejší, takže jej těsně před pokojem dostihne a chytí za límec trika.

"Na něco jsem se tě sakra ptal." Zavrčí a zatřese s ním, na tváři má tolik známý nenávistný výraz, zdaleka ne takový, jakým se běžně dívá otec na syna. Myuna to jako pokaždé naprosto oněmí a nahrnou se mu slzy do očí.

"Teď budeš brečet? No to je výborný. Můžeš být ještě více ubohý?" Prskne na něj starší muž nevrle a Myun tiše vzlykne, což jej rozčílí ještě víc.
"Jen jsem chtěl pomoct s úkolem..." Dostane ze sebe trhaně, načež se jinak tichým bytem ozve rána. Světlovlasý párkrát zamrká, než ucítí brnění na své tváři... Táta jej právě...uhodil?

"Aby bylo jasné, příště mě s takovými věcmi neotravuj. Zabiješ svou vlastní matku a chceš po mně pomoc? Buď rád, že jsem tě odsud nevyhodil." S tím jej konečně pustí a Myun se postaví zpět na roztřesené nohy, tvář v jednom ohni. Otec ani nečeká na žádnou reakci, prostě odejde zpět dolů a Mayun zaleze do svého pokoje, který za sebou zamkne a následně se bezvládně sveze po dveřích dolů, prázdně zírajíc do temna pokoje. V hlavě se mu přehrávají otcova slova a facka. To bylo poprvé, co jej uhodil.

 

***

 

Hřbitov, rok 2022

Již dávno přestal počítat, po kolikáté jde navštívit matčin hrob. Ačkoli je Eun-Sun třetím rokem po smrti, stále se jedná o člověka, ke kterému má Myun nejblíže a zároveň, kterému jako jedinému povídá o svém životě. O svých strastech, malých radostech a zkrátka čemkoli, co jej zrovna pálí na jazyku. Dneska jej toho pálí hodně.

"Ahoj mami." Šeptne tiše, i když v okolí široko daleko není jiné duše, jež by rušil svými slovy, zatímco si sedne na složenou mikinu. Přeci jen se schyluje na podzim a ve vzduchu to už jde znát. Fouká silný, studený vítr a cuchá mu blonďaté kadeře. Na sobě má klasický rolák a na tom plandavý svetr, což aspoň trochu blokuje okolní chlad.

"Doufám, že se máš dobře." V očích ostatních možná vypadá jako blázen, a upřímně…někdy (čti často) se tak cítí, jedinou plnohodnotnou konverzaci má s mrtvým člověkem. No, není to patetické? Tuhle větu by jistě řekl jeho otec.

"Hozně mi chybíš." Pokračuje po chvíli ještě tišeji, než prvotně začal, přičemž cítí jak se mu do tváří a očí dere tolik známá horkost. Chvíli trvá, než slzy rozmrká, avšak nakonec se mu to úspěšně podaří. Eun-Sun by nechtěla, aby pro ni ronil slzy. Proto svá ústa donutí k nepatrnému úsměvu, jenž následně stejně opadne.

"Bez tebe je svět hrozně černobílý. Snažím se jít dál, vím, že jsi teď na lepším místě a nic tě nebolí. Ale táta... tím dnem, kdy jsi odešla, odešel i on. Zůstala po něm jen prázdná schránka." Prázdná schránka, která si na mě vybíjí svůj vztek. Dodá v duchu a přitáhne kolena k bradě, které obejme pažemi. Při tom pohybu mírně sykne bolestí kvůli dalším modřinám.

 

Najednou se v něm vzedmou dlouho potlačované emoce, které obvykle dusí v sobě, jenže i ten hrnec s vodou jednou přeteče, když jej necháte vařit dostatečně dlouho, přestože na nízkém plamenu. "Cožpak pro mě je to snad jednodušší? Každý den si kladu jednu a tu samou otázku, jestli bys byla zdravá, kdybych se nenarodil... Jestli by všechno nebylo jinak a táta šťastný." Kdo ale hledí na jeho štěstí? Kdo hledí na to, jak se mu daří či nepotřebuje pomoc? Odpověď obsahuje jedno slovo: nikdo.

A určitě ne otec.
Možná, jen možná...nastává čas, aby Myun našel své vlastní štěstí, a přestal doufat, že se otec přeci jen změní jednoho dne k lepšímu. Že jej přestane urážet, mlátit a místo toho jej obejme se slovy: 'promiň, choval jsem se k tobě zle, napravím to'. Tak naivní přece není.

A matka by také určitě nechtěla, aby toto trpěl. Učila jej přece, aby si sám sebe vážil.
"Dokážu si představit, jak by ses na mě za ta slova podívala... Stále si pamatuju tvou tvář a tvůj úsměv." Uchechtne se napůl pobaveně, napůl zkroušeně a zvedne se s pohledem upnutým k nebi.
"Udělám všechno pro to, abys na mě mohla být hrdá, mami."

 

***

 

Den smrti, rok 2023
Úplně poprvé od smrti své matky si Myun našel opravdového přítele. Přítele, který při něm stál od prvních momentů, kdy se poznali. Kai Vnesl malý paprsek světla do jeho jinak ponurého života.

A jak se vlastně s Kaiem poznali? Zpětně se té situaci směje, avšak v ten moment mu tolik vtipná nepřišla. Setkání se odehrálo v kině, Myun konečně naspořil tolik peněz, aby si mohl udělat trochu radost a zajít si na film. Byl nesmírně natěšený a paní u pokladny řekl 'vyberte cokoli, jen ať nečekám'.

'Uteč!' je určitě nějaká komedie, že ano. Nicméně to mu v ten moment opravdu nedošlo, že ne, klidně se tedy posadil na své místo s plným popcornem a se zájmem sledoval dění na plátnu. O necelých deset vteřin později málem vyskočil z kůže při jedné lekavé scéně a polovinu svého popcornu vysypal na člověka sedícího před ním. Bohužel se nejednalo o žádnou scénu z filmu, neboť ten ještě nezačal a zatím jen běžely upoutávky na další horory. Takže se královsky ztrapnil, ale Kai uchopil šanci a dal se s ním do řeči. Nakonec byli kvůli tomu vyhozeni ze sálu, avšak to je v nejmenším nezajímalo.

Od té doby spolu chodili takřka všude, do školy, kde jej Kai donutil chodit se slovy 'bude to sranda, uvidíš', do parku, kde měli oblíbený mohutný strom, na který vždy vylezli a sledovali okolí z výše, do kaváren, fitka, zkrátka všude, kde jen mohli. Poslední rok byl snad nejlepší v jeho životě. Konečně měl s kým sdílet své radosti a strasti, na hřbitov za matkou stále chodil, avšak zdaleka ne tak často. Dokonce sebral všechno, co měl a na osmnácté narozeniny se přestěhoval pryč od otce - na intro školy, přestože finančně to bylo docela náročné, alespoň měl klid.

Jenže 'všechno krásné jednou končí a nic netrvá věčně'. Myun přece moc dobře ví, jak to chodí. Akorát pokud se delší dobu něco neposere, člověk poleví v ostražitosti.

Kaiův otec, stejně jako ten jeho, propadl alkoholu, nicméně alespoň nikdy nevztáhl ruku na svého syna. Na druhou stranu se pohybuje v mnohem nebezpečnějších kruzích, zatímco otec Myuna jen leží s pivem v ruce na gauči u televize.

Ten Kaivův nedávno prohrál nemalé peníze, přibližně dva miliony a samozřejmě po něm jsou vymáhány, nejedná se o zrovna nepodstatnou částku. Od té doby jde vše z kopce (trochu deja vu), otec jeho nejlepšího přítele chodí každý den domů zmlácený a brzy to došlo do bodu, kdy přišli přímo k nim domů.

Celý byt převrátilo asi šest chlapů v černých oblecích a s identickým tetováním na zápěstí úplně naruby a chtěli vzít Kaie s Myunem jako malou náhradu za tu kupu peněz, aby měli záruku, že je Kaiův otec splatí. Jenomže pokud se člověk dostane do rukou mafie, není úniku. 'Musíme se dostat okamžitě pryč', tahle jediná myšlenka běžela jeho hlavou, zatímco se snažil sebe i Kaie zachránit.

Což se holým štěstím nakonec povedlo, ačkoli Myun zablokoval Kaie před zásahem kulky svým tělem a rána na boku mu za chvíli prosákla jeho oblíbený svetr, zatímco se potáceli temnými uličkami města.

"Myune?" Zaslechne po chvíli kamarádův tón, jak jej slyšel málokdy. Na hraně paniky. To už se Myun ale skácí na zem a drží si krvácející bok dlaní. Krev však brzy pokračuje svou cestu na špinavý chodník, který brzy zbarví do ruda, i přes následnou snahu Kaie ránu stlačit, co nejvíc to šlo.

"Vydrž...Zavolám záchranku." Řekne roztřeseně a snaží se volnou rukou nahmatat mobil. Jenže jej nejspíš v samém spěchu zapomněl doma. "Sakra, nemám ho! Seženu pomoc."

"Není čas, musíš se schovat. Nejsme tak daleko." Dostane ze sebe Myun skrz záchvat kašle, po kterém mu na dlani zůstane krev.
"Pro mě už je pozdě."

Jistě, že tohle Kai slyšet nechce, soudě dle jeho výrazu, jenomže není jiná možnost.
"Tak už běž, Kaii. Nezachránil jsem tě proto, abychom oba dva umřeli v temné uličce." I přes nynější situaci své rty roztáhne v malý úsměv a ten nakonec Kaie pobídne k tomu, aby jej naposledy objal.

 

"Moc se omlouvám, nic z toho sis nezasloužil." Šeptne k němu Kai a chtě nechtě zamíří pryč.

 

Poslední slova jeho přítele mu vyhrknou slzy do očí. Neví, co tím přesně myslel, ale v tento moment jediné, co před sebou vidí, je matčina tvář a pocit, že Kai bude snad v bezpečí a podaří se mu utéct. "Snad jsi na mě hrdá, mami." Naposledy vzhlédne k tmavé obloze poseté hvězdami a navzdory slzám se stále usmívá, v duši cítí podivný klid. Jako by jeho cesta ještě nebyla u konce, ale naopak na samotném začátku něčeho nového.