Jako sirotek jeho život nebyl vůbec jednoduchý. Za svůj život prostřídal dvě rodiny, pokud nepočítal tu svou biologickou, kterou ani neměl šanci si pamatovat. V první rodině to vlastně nebylo tak zlé, a ještě mohl pobrat jakýsi koncept toho, že ho někdo má rád. Ne, že by to trvalo dlouho, protože jeho adoptivní matce došla trpělivost a svůj “problém” nebo-li jak Junjieho ráda nazývala, když něco vyvedl, nakonec přenechala napospas sociálce. I když si částečně myslela, že mu vlastně pomůže, protože ona sama mu nebyla schopná dát dobrý život, tak to byl spíš opak a Junjie si začal procházet živoucím peklem. 

Druhá rodina, která ho adoptovala, nebyla vůbec dobrá. Ne, že by to na první pohled bylo vidět, protože z prvního dojmu byl Junjie nadšený. Bydlet na farmě se všemi těmi zvířaty přeci znělo parádně! No, brzy pochopil, že to od parády má fakt daleko. Otec i matka nešli pro ránu daleko a byl prakticky zázrak je potkat bez flašky nebo skleničky alkoholu v ruce. Junjie byl krátce po příchodu uveden do velmi vysilující práce, ze které chodíval domů úplně špinavý a strhaný. Pokud tohle znělo hrozně, tak to u tohohle nekončilo. Umýt se mohl jen jednou za měsíc a čisté oblečení nehrozilo, takže se brzy musel naučit si ho sám opravovat. Najíst dostával jen zbytky, byl i dost podvyživený.  

S tímhle vším žil pár let, než se v zoufalství pokusil o útěk. Využil momentu, kdy jeho ‘rodiče’ měli kompletní black-out. Ze špíze ukradl nějaké jídlo, láhev s vodou, sbalil si nějaké oblečení, které našel po otci a vydal se cestou necestou kamkoliv, kde nežili oni.  

Trvalo dlouho, než se dostal do nějakého města. Kolikrát měl na mále a žil dost dlouho v panice, že ho najdou a odtáhnou zpátky. Jednou ho málem i zatkli, když usnul na soukromém pozemku a našel ho tam majitel. Moc lidí s dobrými vlastnostmi nepoznal, což se změnilo až po tom, co dorazil do většího města. Sice i tam ještě pár týdnů přežíval na hraně na ulici, než se poznal s menší partičkou kluků v podobném věku. Nejdřív tam byla mírná rivalita, ale když po nějakém čas poznali, že si vlastně můžou být užiteční, začali spolu žít a pomáhat si. Živili se všelijak – krádeže, dělání poslíčků, když pak zestárli, začali dělat i vyhazovače. Tak nějak se protloukali životem a postupně si budovali nějakou reputaci. V jejich skupině samozřejmě nechyběl ani prodej drog nebo další nelegální činnosti, ale kromě malých krádeží, se do toho Junjie úplně nezapojoval.  

Doufal, že se jednou od téhle partičky ‘ztracených chlapců’ odtrhne a bude konečně žít normální život. Miloval je, chránil je, ale cítil, že ho ten život úplně vysával. Přál si nastoupit na školu a dělat něco, co ho baví. Problém byl, že vlastně nevěděl, co přesně ho baví a co by chtěl dělat. Sice o normálním životě snil, ale tak byl smířený, že se musí o ostatní postarat.  

​

Se smrtí do kontaktu přišel několikrát, ale vždycky se z toho nějak vyhrabal. Už mu nestačily ani prsty na rukou nebo nohou, aby spočítal, kolikrát zachránil svým bratrům krk, proto ho už ani poslední šarvátka nevyvedla z míry. Dokonce to nebyla ani nějak nevyrovnaná situace vůči nim, spíš naopak. Junjie věděl, že druhá partiška dealerů nemá šanci, což se brzo i ukázalo. Po tom, co byla situace trochu vyklidněná, každý se vydal vlastní cestou. Junjie čapl svého nepokrevního bratra a vedl ho zpátky domů, když si všiml, že se jeden z té druhé party objevil ve vedlejší ulici. Všechno se pak už seběhlo hrozně rychle, stihl si všimnout, že muž, který šel rychle jejich směrem vytahoval z bundy zbraň. V posledních vteřinách Junjie stihl strhnout svého bratra stranou a postavit se do rány. Útočník ho nechtěl zabít, něco tam blekotal a vyhrožoval. Junjie se mu snažil zbraň vyrvat z ruky, ale při nešťastném chvatu zbraň vystřelila a trefila Junjieho přímo mezi oči.  

Smrt to byla rychlá, takže skoro nestihl nic pocítit. Dokonce umíral smířený. Tenhle život ho ubíjel, možná bude lepší, když to všechno konečně skončí. Aspoň si konečně vydechne. Nebo to si aspoň myslel...