Yuxuan se narodil v roce 1625 v čase vlády dynastie Ming a uprostřed procesu rebelie. Bylo jeho osudem se narodit jako syn muže, jež byl dlouholetým rebelem a také pravou rukou šlechtice, který pomalu ale jistě plánoval spiknutí proti císaři. Jeho otec byl jeho nejvěrnější noshled a také byl velice inteligentní, u v tu dobu co se kluk narodil, už byl nějakou dobu hlavní generál a stratég jeho vojsk.

 

Yuxuan tak vyrostl v podstatě na bitevním poli pod mečem politiky, smrti a intrik. Ani nespočítal, kolikrát byl z jeho dětství málem usmrcen otrávením, nebo napadením. Jako syn generála by měl přebrat jeho místo, jakmile do toho dospěje. Nebylo divu, že se ho chtěli zbavit. Když už se jim to nedařilo u jeho otce.

Už od mala měl v ruce různé zbraně. Meč, kopí, dýku, luk a spoustu jiných, hledající si něco, v čem se zdokonalit. Nejlépe ve všem. Ale jeho nejvíce zaujal právě luk a možná nějaké ty vrhací nože. Takže vlastně od mala trénoval střílení z luku. Byl pod přísnou disciplínou, odtržen od svých vrstevníků a drcen zodpovědností, která ho čekala v budoucnosti.

 

Neměl přátelé, ani matku. Ta zemřela pár let po porodu, podlehla ošklivému jedu. Bohužel pro Yuxuana, tam v tu chvíli byl a viděl jí zemřít. Dopad na jeho psychiku byl neskutečný. Ale jeho otec mu ani nedal dostatek času na to truchlit. Bez matky a vlastně i bez otce, který ho jenom nutil se mučit, začal růst v chlapce, který neví jak si poradit s hlubšími pocity a který začíná velice nemít rád tak přísný řád.

 

Jakmile hitnul třináct let, šel do puberty, začal se vykrádat a různě utíkat. Před učiteli i před otcem, za lidma jeho věku. Vždycky za to bylo silné bití, ale byl to jediný projev vzpurnosti, který si mohl dovolit. A i když pak strávil pár dní na lůžku, zbitý do krve, jak se do něj snažili disciplínu vbít, tak moc mu to nevadilo. Dokud za ním nepřišel otec. Ten večer byl zbičován a zavěšen za ruce na hlavním nádvoří, ostatním pro pobavení. Vše provedeno osobně hlavním generálem.

 

Bohužel pro něj, i hluboké jizvy, které má Yuxuan stále na zádech, mu nezabránili k vyvinutí poněkud lehkovážnější povahy s touhou být prostě svobodný a dělat si co chce. Nějakou dobu ještě pokračoval, než se rozhodl okolo patnácti přijmout svůj osud jako syn generála. Začal se seriózně věnovat střílení z luku, u této schopnosti už měl dost slušný základ a převzít část otcových povinností. Ten koneckonců stárnul, i když teda ještě čekalo spoustu let.

 

Jakmile generál usoudil, že je dost vyspělý, v šestnácti ho poslal do války, ať nasbírá opravdové zkušenosti. Pokud Yuxuan otce do té chvíle nenenáviděl, jakmile se v osmnácti vrátil, tak už to tak bylo. Zatímco Yuxuan sledoval své spolubojovníky, přátelé a nově vybudovanou rodinu postupně umírat, jeho otec mu neodpověděl na jediný dopis, na jediného posla. Pořídil si totiž novou manželku a za ty tři roky rovnou dvě děti. Kulka a holku. Kluka staršího. A jak zjistil, z nějakého důvodu kluk podstupoval úplně stejný výcvik na dědice, pouze s tím, že se mu dostávalo dost lásky. Když se ohradil, otec mu dal najevo, že ho jako dědice nechce. Že by měl být voják jako ostatní.

 

Za ten další rok se Yuxuan úplně změnil. Do války už nešel, ale jak z něj všechna zodpovědnost spadla, bylo to, jako by mu také spadli pouta. Nikoho už nezajímalo, co dělá, kam jde nebo s kým se baví. O a že on se bavil. Našel zálibu v mužích i ženách, v alkoholu a penězích. Dokonce si našel lásku i pro lukostřelbu, kterou mu nutili od mala. Žil si rok svého života, než ho odtáhli přímo z jeho domu a dostal na výběr dvě věci. Buď zemřít hned, nebo jít do války. Výběr byl jasný. Neviděl ani žádné východisko a věděl, že nemělo cenu se s kýmkoliv snažit domluvit.

 

Ve válce si vedl skvěle, jako ostatně vždy. Byla to jedna z věcí, která mu opravdu šla. Což bylo smutné, vzhledem k tomu, že mu v tom případě šlo zabíjení. Ani se nenadál a měl spoustu přezdívek a slávy okolo. Kterou ale nechtěl. Nechtěl být slavný za to, že je dobrý v umění smrti ani za to, z jaké rodiny pocházel. Ale než stihl svou pověst jakkoliv předělat nebo obohatit, jeho vlastní otec ho strčil před šíp mířený na šlechtice, jež se prohlašoval za nového císaře. Šíp se mu zabodl do zad a propíchl plíci. Ještě se chvíli dusil krví, než zemřel. A neviděl ani jedinou známku lítosti ve tváři muže, s nímž sdílel polovinu genů.

 

Co se příchodu na Tianmo týče, kdokoliv ho vítal, nebyla to pravděpodobně moc dobrá vzpomínka pro kohokoliv. Ani pro vítacího člověka, ani pro Yuxuana. Ten se tam zjevil totiž v podstatě přímo z bitvy a ještě zrazený svým vlastním otcem. Ne, že by ho nějak zbožňoval, ale tak velikou podpásovku nečekal. Najednou byl mrtvý a velice naštvaný.

 

Samozřejmě se nakonec uklidnil a i tak nějak usadil. Pokud šlo o výběr jeho cesty, tam neuvěřitelně váhal. Trvalo skoro dalších pět let, než sebral koule se dát na Suanniho cestu. Došel k tomu, že i když by k boji nucený celý život, neznamenalo to, že to nenáviděl. Nebo že by nenáviděl lukostřelbu. A jakmile mu plně došlo, že to, proti čemu v Tianmu stojí nejsou lidi, ale naopak bytosti, co lidi ohrožujou, rozhodování bylo najednou mnohem snazší. A i když měl Pulaa a jeho cestu rád, vybral si Suanniho cestu. Kde ho nechali dělat co má rád a zároveň se ho nesnažili změnit. Nebo aspoň ne moc radikálně. I když jim to stejně moc nešlo.

 

Schopnosti s lukem si vytříbil dost na to, aby si sám o sobě sebevědomě říkal, že je magor. Sám nechápe, jak může trefovat co trefuje, protože v tu dobu už to měl tak zažrané, že nemusel přemýšlet do podrobna o úhlech a věcech, jeho tělo už vědělo jak moc natáhnout a kam mířit. A to už s několika druhy luků. Když se nudíš, musíš něco dělat! Ne jenom někoho. Teda co-

Co se vrhacích nožů týče, stále trénuje, ale trefil by vás. Z dost veliké dálky, pokud neběháte stejně rychle, jako jeho drak lítá. Ale není v tom kompletně perfektní. Začal s nimi až po tom, co byl skoro perfektní s lukem. To by mohlo být jenom... sto let zpět.

A boj na blízko, tam má boxery. Nože na blízko ho nebaví. A už si absolvoval pár hezkých cvičení a lekcí u Yaziho. Někdy se tam ještě objevuje. Na random. Pokud mu v tu chvíli půjdou otevřít dveře, kdo ví, kdo je před ním zamyká!